Základní principy Son Rise Program®

Son-rise program® je program domácího vzdělávání dětí a dospělých s autismem. Tento program si dovolil navrhnout, že láska a hluboký respekt k člověku bude ten nejdůležitější faktor ovlivňující motivaci dítěte k učení. Od začátku stanovil Son-rise Program® lásku k dítěti a jeho akceptaci za smysluplnou součást každodenního učebního procesu.

 

Praktikováním tohoto procesu vytváříme nejprve bezpečné, láskyplné prostředí, které nám pomůže vytvořit si s dítětem pouto a potom aplikujeme léty vyzkoušené vzdělávací strategie vytvořené naším programem.

 

Tyto principy jsou základním kamenem našeho přístupu:

 

1) Joining:

Aktivní připojení k rituálům a zvláštním činnostem dítěte: např. točení, houpání se, zírání do prázdna, opakování jednoho slova dokola, stavění věcí do stejných řad, pobíhání tam a zpět, povídání si stále na jedno pořád se opakující či zvláštní téma, vydávání různých skřeků a zvuků atd.Joining

 

Tento princip je jedním z nejzákladnějších. Pomáhá nám najít klíč do světa dítěte a podporuje oční kontakt.

 

Děti bez autismu se s naším světem vypořádávají mnohem lépe. Jedním z důvodů je, že většina zdravých dětí si dříve nebo později najde činnost, která je blízká buď jeho rodičům, či vrstevníkům. Všemi je tato činnost oslavována, podporována a všichni se rádi připojí (házení si s míčkem, prohlížení knížky, hra na schovávanou). Dítě s autismem může prožívat pravý opak. Když najde činnost, která ho uspokojuje, baví a svým způsobem mu i pomáhá, jeho okolí je často zděšeno. Místo házení s míčem si ho rádo točí, místo prohlížení knížky rádo zírá stále na jednu stránku nebo knihou velice rychle listuje, místo povídání si o filmu s ostatními, rádo sleduje jen jednu a tu samou sekvenci a nemá žádnou potřebu něco s okolím sdílet atd.

Joining 2

 

Zvláštní a repetitivní činnosti jsou ve spoustě terapií označovány jako nepatřičné. Dětem jsou zakazovány, nebo je mohou provozovat jen za odměnu. Rodiče a terapeuti si někdy v dobré víře myslí, že tato chování jdou odnaučit zákazy a trestáním. Jestliže je potlačována tato součást dítěte, není vůbec divu, že se nechce s lidmi z okolí přátelit a učit se od nich. Není překvapením, že se dítě stahuje do vlastního světa. Zakazování repetitivních činností často vyvolává agresivní chování. Dítě se pak jeví hůře nebo těžko vzdělavatelné a nechápající. Právě toto stažení nám dá o dítěti matný obrázek, který ovšem lidé z okolí považují za fakt. Ve skutečnosti nikdo opravdu neví, co všechno dítě chápe a co v něm je.

 

Nikdo z nás by se nechtěl přátelit s někým, kdo ho nebere takového jaký je, kdo ho Joining 3odsuzuje za to, co dělá. Představte si, že byste si chtěli přečíst svoji oblíbenou knihu a někdo by stál stále nad vámi a knihu by vám, z vámi nepochopitelných důvodů, bral a nutil vám místo toho procházku v přírodě. I když to s vámi dotyčný bude myslet dobře, pravděpodobně k němu nebudete chovat přátelské pocity a už vůbec se vám nebude chtít jít s ním na procházku.
Na druhou stranu, pokud si zmíněný člověk sedne někde vedle vás, vezme si svoji knihu a nechá vás tu vaší v klidu dočíst, při nejmenším vám nemusí připadat jako dotěrný otrava. Když se vás pak po přečtení knihy zeptá nadšeně na její obsah a podotkne, že ji četl taky , může vám začít připadat přátelský a sympatický. Jestliže potom navrhne, že byste se mohli spolu projít, minimálně o nabídce tak přátelského člověka začnete přemýšlet.

 

Dítě s autismem se může cítit podobně. Jestliže jeho zvláštní činnosti neodsuzujeme a láskyplně se je snažíme napodobovat a k dítěti se připojíme, bude to možná poprvé v životě, Joining 4kdy si dítě uvědomí, že není samo a že někdo jiný má rád to, co má rádo ono.
Dítě pak bude mnohem otevřenější světu svého rodiče či terapeuta a bude mít větší důvod a motivaci se od něj něco naučit. Rodiče a terapeuti naopak poznají, co může ta která činnost dítěti dávat a mohou dítě více chápat. Nehledě na to, že dítě si tímto zvláštním chováním vlastně pomáhá. Na téma léčivých účinků repetitivních a zvláštních chování bylo v zahraničí napsáno spoustu literatury a zabývá se jimi mj. Handle program, či smyslová integrační terapie. Bohužel u nás je tento aspekt často přehlížen a tudíž, bráníme-li dítěti v jeho pro nás „neadekvátním chování“ můžeme mu tím zároveň bránit v jeho samoléčbě.

Více na „smyslové vnímání lidí s autismem“ (tady bych chtěla odkaz na „smyslové vnímání lidí s autismem)

 

POZNÁMKA: Son-rise Program® nejsou „hry bez hranic“:

Pokud si po přečtení předchozích řádek představujete svoje dítě volně lezoucí po okně, hrající si s pytlíkem mouky, malující po zdech atd. jen proto, že ho to baví a neměli bychom mu to zakazovat, tak se prosím neděste. Son-rise program® uznává velice jasné hranice. Pokud je jakákoliv činnost pro dítě nebezpečná, nehygienická či zahrnuje ubližování ostatním lidem či věcem, láskyplně jí zamezíme. Speciální herna (princip č. 7) nám dává možnost vytvořit dítěti takové prostředí, ve kterém si může dovolit téměř vše. Proto není plná aplikace Joiningu vhodná např. do školního či jiného vnějšího prostředí.

 

2) Využívání motivace dítěte:Motivace 1

Namísto podpory robotických opakování se snažíme vypěstovat v dítěti lásku k učení. Využíváme tedy jeho motivaci, jestliže ho chceme něco naučit. Princip č. 1 joining nám pomáhá přijít na to, jaké motivace dítě má. Pokud chci dítě něco naučit, musím si být jista, že je dostatečně motivováno. Nikdy ho o nic nežádám, jestliže já sama nemám dostatečný „trumf v rukávu“, který by mohl dítě motivovat. Někdy mi trvá celé hodiny či dny, než najdu dostatečně silnou motivaci. Stojí to potom ale za to.

POZNÁMKA: Pozor, při pojmu“ naučit“ nemyslím akademické znalosti! Ty sice učíme také, ale nejsou zpočátku naší prioritou. Zpočátku učíme prioritně interakci s jiným člověkem, oční kontakt, řeč a jiné formy komunikace. Tyto oblasti považujeme za nejdůležitější pro rozvoj dítěte.!!
Motivace 2

 

Slovem „motivace“ nemyslím odměnu. Nevýhodou odměn (jako např. sladkost, či povolení oblíbené činnosti) je to, že podněcují dítě spíše k automatickému opakování zadané věci, ale dítě si už méně uvědomuje, proč by mělo zadanou věc dělat. Můžeme pak nedopatřením z dítěte vychovat poslušnou ale poněkud nešťastnou a uzavřenou cvičenou opičku.Motivace 3

 

Naopak využíváním motivace můžeme dítěti přímo ukázat, čím je mu činnost, kterou ho učíme, prospěšná. Např. jestliže po mě dítě chce, abych mu něco podala, zazpívala atd. a já vidím, že je dostatečně motivováno, řeknu mu „výborně, teď se na mě ale ještě podívej, abych si byla jistá, že mluvíš se mnou“. Tím pomáhám dítěti navázat lepší oční kontakt a zároveň demonstruji, že pokud se mi (nebo ostatním lidem) dítě podívá do očí, když o něco žádá, my všichni ( rodiče, terapeuté a další ) mnohem lépe pochopíme, co od nás chce.

Dítě se tak učí, že pomocí tohoto způsobu chování, danou věc či činnost dostane mnohem rychleji.
Jestliže se přesto dítě na mě nepodívá, za nějakou dobu mu věc stejně dám a pochválím ho alespoň za pokus (stačí např. že se podívá mým směrem). Nikdy nepoužívám praktiku typu: neuděláš - nedostaneš. Chci však dítěti ukázat, že pokud se naučí se mnou komunikovat, věci se budou dít mnohem rychleji. Pokud ne, budu sice stále přátelská, ale žádaná činnost se uskuteční s jistou časovou prodlevou.

 

 

3) Energie, entuziasmus a nadšení pro hru

Nadšení 1Většinou každý z nás měl ve škole nějakého oblíbeného učitele či učitelku. Oblíbenost se často odvíjela od toho, jakNadšení 2 moc dokázal učitel žáky pro učivo nadchnout a jak moc byl on sám nadšený prací s žáky. Vzpomínám si, jak i tak zajímavé předměty jako jsou zeměpis či dějepis byly ve škole předkládány tak nudnou formou, že mě vlastně vůbec nezajímaly a jejich studium pro mě bylo dosti náročné. Na druhou stranu, můj učitel fyziky ze střední školy byl do tohoto předmětu tak zamilován, že i na mě se přeneslo jeho nadšení pro tak relativně nezajímavý obor (nezajímavý hlavně pro mě, nejsem ani trochu technický typ).

 

Podobně se snažíme pracovat i se svými klienty. Často ani nezáleží na tom, co dítěti prezentujeme, ale jak to prezentujeme. Pokud budu znuděná a otrávená, je samozřejmé, že se mnou dítě nebude chtít mít nic společného. Pokud se ale upřímně dokážu nadchnout pro aktivitu Nadšení 3dítěte, nebo nadšeně představím novou hru, mám mnohem větší šanci, že si mě dítě bude všímat. Pro dítě pak bude pobyt se mnou a učební proces samotný mnohem příjemnější.
(pozor! Nadšení a entuziazmus nemusí být vždy hlasité, ne každé dítě to ocení. Tiché a upřímné nadšení má stejnou váhu, jako výskot a jásot)

 

4) Učení pomocí interaktivní hry

Zdůrazňuji slovo interaktivní. To znamená, že se snažím dítě něco naučit (znovuInteraktivní hra opakuji, že učíme nejprve sociální kontakt, oční kontakt a komunikaci, až na druhém místě je sebeobsluha či akademické znalosti) pouze v případě, že je dítě interaktivní tj. jeví o mně nějakým způsobem zájem (dívá se na mě, dotýká se mě, dívá se mým směrem, směje se tomu co dělám atd.).

 

V životě dětí a dospělých s autismem jsou často momenty, kdy dítě je tzv. ve svém světě.
Některé více některé méně. V těchto případech je na místě především princip č. 1 joining.
Až teprve v případě, že se o mě dítě začne zajímat začíná být smysluplné jej něco učit.

 

Ve škole bychom se také těžko něco naučili, pokud bychom se po celou dobu výuky dívali z okna a pozorovali stromy. Stejně tak, pokud by nás chtěl někdo nutit do probírané látky, moc bychom si asi nezapamatovali. V Son-rise Programu učíme děti zásadně v době, kdy chtějí být učeny. Ano, to někdy může znamenat celé hodiny a někdy i dny čekání na vhodný okamžik. Ale to co se dítě naučí z vlastního popudu, a v době kdy se chce učit, má pro něj mnohem větší význam. Dítě tím učíme, aby mělo učební proces rádo. Je pak také schopno dokázat věci, které by donucovacími metodami nikdy nedokázalo.

 

5) Bezpředsudkový a optimistický přístup

K dětem a dospělým s autismem přistupujeme bez jakýchkoliv předem vytvořených soudů (např. „Je mu 15, tak to se už nikdy nenaučí mluvit, protože je na to moc starý.“ atd.).

Nikdo z nás není schopen dopředu určit, co která osoba dokáže či nedokáže, jaký má potenciál. Mozek je velice záhadný a málo prozkoumaný orgán. Je schopen si najít jiné cesty, jestliže ty co mají fungovat nefungují. A jak to můžu tvrdit? Je to velice jednoduché, viděla jsem obrovské množství dětí, které začaly dělat to, čeho by podle odborníků nikdy nebyly schopné (mluvit, chodit, číst, navazovat smysluplný kontakt s lidmi atd.). Jestliže někdo velice nezodpovědně prohlásí, že to či ono dítě nemá šanci, je pak velmi jednoduché upadnout v nečinnost. Po letech pak může ten samý odborník potvrdit svoji prognózu „Vidíte,já jsem vám říkal, že to nedokáže.“ Moje kamarádka (Mgr. Jana Babtie - Kohutová, certifikovaná terapeutka programu Handle a logopedka) ráda vypráví na přednáškách, že zakladatelka Handle programu vlastně vůbec nemá řečové centrum a nikdo to na ní není schopen poznat. Musím také zdůraznit, že pro dítě je mnohem příjemnější, když s ním pracuje osoba, která v něj věří, neodsuzuje ho a nelituje. S takovým člověkem je pro dítě mnohem snazší předvést, co v něm doopravdy je. Není to potom žádný zázrak, jestliže dítě v první den mojí návštěvy udělá něco, co za celá léta nebylo schopné.

 

6) Rodič jako hlavní terapeut programu

Rodiče 1Ani sebevětší odborník prostě nemůže nahradit rodiče!! Rodiče mají největší motivaci dítěti pomoci. Jejich cit, láska a trpělivost jsou pro dítě nenahraditelné. V Son-rise Programu také věříme (a hlavně vidíme), že rodič je pro dítě nejlepším odborníkem. Je to právě on, kdo s ním tráví bezesné noci, kdo s ním absolvuje strastiplná vyšetření u lékařů, kdo se nejvíce raduje z pokroků. Rodič tráví s dítětem nejvíce času. Rodiče 2

Mnohokrát slyším rodiče vyprávět, jak si právě oni všimli dávno před lékaři, že s dítětem není něco v pořádku, nikdo jim však nevěřil. Při svojí práci se samozřejmě snažím rodičům pomoci konkrétními radami, odkazuji je na další odbornou pomoc, ale hlavně se snažím podpořit jejich sebedůvěru. Jsou to nakonec oni, kdo musí dělat zodpovědná rozhodnutí za svoje dítě. Je mi potom líto, když vidím, jak se někteří odborníci snaží odsouvat rodiče na druhou kolej se slovy „Já vím, co je pro vaše dítě nejlepší, já jsem odborník“.

 

 

7) Vytvoření bezpečného a klidného prostředí pro dítě (Son-rise herna)

Dítě s autismem se může velice těžko soustředit. Proto je nutné vytvořit mu takové prostředí, ve kterém se může nerušeně na něco koncentrovat. Každá rodina si proto ve svém domě či bytě vyhradí jeden pokoj pro tzv. Son-rise hernu. Tento pokoj má co nejméně rušivých podnětů a tudíž je zaměřena pozornost spíše na přítomného terapeuta (rodiče či dobrovolníka) než na věci okolo. Dítě je tak ve vlastním prostředí, s lidmi které zná, nebo má možnost postupně poznávat.

 

Pro spoustu dětí je často velmi stresující pobyt ve školském zařízení (hodně nových lidí, kteří mají pro dítě nepředvídatelné chování, spousta zvuků, pachů, převozy z domu do školy atd.), proto je třeba dítěti nejprve pomoci zvládat svoje vlastní, domácí prostředí a navazovat kontakt se svými nejbližšími. Teprve až potom je na místě seznamovat dítě s vnějším prostředím. Son-rise herna pomáhá dítěti zpracovávat svět po malých částech ve vlastním tempu. Nejedná se o izolaci, jelikož se rodiče a dobrovolníci věnují dítěti mnohem intenzivněji a déle, než by se mu kdo byl schopen věnovat ve škole. Pobyt v herně je hlavně přípravou na „pobyt venku“ v době, kdy na něj dítě bude zralé a nebude ho děsit. Mnozí rodiče byli překvapeni, jak snadněji zvládá jejich dítě venkovní svět po nějaké době pobytu v herně. Dítě musí náš svět trávit po malých kouscích, nátlak většinou vede k ještě většímu uzavření.

 

Další principy: Učení řeči a Son-rise program